Drahý Růžový paloučku, klenote krajiny naší, místo setkávání a vzpomínání, místo slávy i ponížení, místo nalézání sebe sama, buď pozdraven! Kolik let už uplynulo od mého prvního setkání s Tebou a Tvými blízkými. Patřím k nim. Znám Tvou vůni. Nalézám u Tebe své bezpečí. Tady, na úpatí Vysočiny, mi zaznívají verše Františka Halase….já se tam vrátím, já se tam i poslepu vrátím….Každá krajina má duši, právě tak, jako ji má každý člověk. Tvoje větrem provívané mlčení, letní bzukot včel a zádumčivost podzimu jitří tu mou. Přicházím k Tobě často i pro radu a pro dotek věčnosti. Nikdy mne neodmítneš. Modlím se u Tebe za nás, za naši mateřštinu, za ty, kteří před staletími hledali a nalézali totéž, co dnes já. Modlím se za Tvé věrné opatrovatele. Modlím se za naše děti, za vše, co nás spojuje a pevně věřím, bude spojovat i nadále. U Tebe není místo pro přetvářku a faleš. Poklekám, abych se Ti vyznal a řekl – TADY JSEM DOMA.

VYZNÁNÍ ALFRÉDA STREJČKA

Růžové paloučky jsou v naší zemi tradičně známy jako místa, kde se podle pověsti loučili exulanti s rodnou vlastí a z jejich slz vyrostly zvláštní plané růže.

Růžový palouček u Litomyšle

Vlastní Růžový palouček je plocha o výměře asi 350 m2, porostlá zvláštním druhem růží – Rosa gallica – růže francouzská, také růže stepní nebo paloučská. Tento druh růží se u nás jinde nevyskytuje. Je neobvyklý tím, že připomíná spíše bylinu než dřevinu, nemá trny, pouze ostré chloupky na stoncích. Kořen je kolmý, několik metrů dlouhý. Husté a nahodilé zapojení divoce rostoucích rostlin neumožňuje jejich okopávání, pouze je z nich na jaře odstraňována stařina. Růže kvetou od konce května do počátku července, každý jedinec však kvete velmi krátce – jeden až tři dny. Barva květu je červená až karmínová. 

Nejznámější legenda o Růžovém paloučku říká, že růže vyrostly ze slzí českých bratří, kteří se zde loučili před odchodem do ciziny. V Litomyšli a okolí byla početná skupina příslušníků Jednoty bratrské pod ochranou Kostky z Postupic. Ten se účastnil v roce 1547 rebelie proti Ferdinandu 1., která byla potlačena, a Kostkům byl majetek zabaven. V důsledku rekatolizace odešlo z Litomyšle a okolí na sto padesát bratří. Císař Maxmilián však byl tolerantní k nekatolíkům a Rudolf II. dokonce svým majestátem z roku 1609 povolil svobodu náboženského vyznání. Po bitvě bělohorské se vše změnilo a tvrdý postoj Ferdinanda II. znamenal další exodus nekatolíků do Německa a Polska. Před odchodem se prý na Růžovém paloučku loučili s vlastí.

Odkaz: https://www.ruzovypaloucek.cz/

Růžový palouček u Žacléře

Růžový palouček severně od Žacléře je spjat s Janem Amosem Komenským. V Černé Vodě u Žacléře v únoru roku 1628 překročil Jan Amos Komenský se stoupenci Jednoty bratrské hranice a pokračovali do Lešna, do své vlasti se Komenský již nikdy nevrátil. Na Růžovém paloučku byl nahrazen památník z roku 1970 novým v podobě kruhového labyrintu o průměru 10 m s bronzovou podobiznou Komenského uprostřed. Památník odkazuje na vrcholné dílo Komenského „Labyrint světa a Ráj srdce“. 

Spolek Exulant tam ve spolupráci s Městem Žacléř instalovali desku u příležitosti výročí návratu potomků českých pobělohorských exulantů pro víru a ukončení II. světové války v Evropě. Pamětní desku vytvořila česká sochařka Paulina Skavová.

Motto: Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvedeného, vláda věcí tvých, k tobě se zase navrátí, ó lide český.

Jan Amos Komenský: Kšaft umírající matky Jednoty bratrské.

Růžový palouček u Suchdola nad Odrou

Dne 2. května 1724 se loučili první exulanti - Moravští bratři - se Suchdolem. Ve skupině pěti mužů opouštějících tehdy Suchdol byli tři stejného jména - David Nitschmann - a museli být proto rozlišeni podle svých přezdívek: David Nitschmann, nazývaný Tesař (1695-1772) - později první biskup obnovené Jednoty bratrské, dále David Nitschmann (1703–79) později nazývaný Syndikus, David Nitschmann (1696–1729) zvaný Konfessor (zemřel ve vězení). Dále to byli Johann Teltschik (1696–1764) syn rychtáře a Melchior Zeisberger (1701–81) syn svobodného sedláka z Horního dvora. Čekala je náročná cesta až do města Herrnhut (česky Ochranov) v Sasku, které r.1722 založil na panství hraběte Zinzendorfa tesař ze Ženklavy Kristian David. V Herrnhutu později všichni zaujali významná místa, proto je dějiny označují jako „Pět sloupů církve“. David Nitschmann Syndikus popisuje loučení s vlastí ve svém deníku takto: „Kolem desáté v noci jsme poklekli v polích na konci vesnice Suchdolu, modlili se za okolí, zvláště pak za Suchdol a prosili milého Boha, aby nás vedl jako národ Izraelský, ve dne oblakem, v noci sloupem ohnivým, ukázal nám zemi, kterou podle svého srdce pro nás vyhledal a vyvolil, kde by naše nohy klidně spočinuly...“

Odkaz: https://www.moravian.cz/Park.aspx#3aRpal