Kdy:    sobota 21. června 2025

Čas:     od 15:00 hodin v chrámu sv. Mikuláše

od 16:00 hodin u Pamětní desky popravy 27 českých pánů na Staroměstském náměstí

Akce se koná pod záštitou primátora hl. města Prahy doc. MUDr. Bohuslava Svobody, CSc.  a doc. ThDr. Davida Tonzara, Th.D., biskupa pražského.

Vzpomínkové shromáždění pořádají: CČSH v Praze, Historická společnost VERITAS a spolek EXULANT.

Během shromáždění v chrámu sv. Mikuláše zazní krátké historické zamyšlení patriarchy CČSH ThDr. Tomáše Butty, Th.D. o konverzi v pobělohorské době.

Na Staroměstském náměstí položí věnce u Pamětní desky popravených a pronesou krátké proslovy: 

• Doc. MUDr. Bohuslav Svoboda, CSc., primátor hlavního města Prahy
• Doc. ThDr. David Tonzar, Th.D., biskup pražský
• Mgr. Kateřina Tomínová, předsedkyně spolku EXULANT

Z knihy J.B. Čapka „Za jazyk přibitý“ (Melantrich 1970, str.7-10, 27, 86, 109-112, 125-128), podávající málo známé svědectví z událostí na Staroměstském náměstí v Praze 21. června 1621:

Je červnové jitro roku 1621, den po popravě sedmadvaceti představitelů odboje českých stavů. Tragédie pokořeného národa pokračuje dalším divadlem na Staroměstském náměstí, kde kat přibíjí za jazyk k břevnu šibenice písaře Starého Města pražského Mikuláše Diviše z Doubravína. Touto scénou se před užaslým čtenářem současné doby otevírá historický příběh o životě a smrti, pokoření a pýše, odvaze a zradě, fantastický příběh, v němž osud mučeného písaře se autorovi promítá ve velkém podobenství umlčeného národa po bitvě na Bílé Hoře – i s vizí jeho budoucích kulturních a mravních vítězství.

„Když se Mikuláš Diviš probral z prvního omráčení, uvědomil si především, že má být divadlem. Ano, má poskytnout lidem podívanou, vzrušující theatrum, které má některé diváky děsit, jiné uspokojit a rozjařovat. Proto stojí tu na jevišti, na vyvýšeném místě u šibenice, k němuž vedou tři stupně, je to nepředstavitelné, ale je tomu vskutku tak. Jazyk jeho je přibit k břevnu šibenice, ruce má svázaný dozadu a celý je k šibenice přivázán, aby se snad v mrákotách nezhroutil a nezkazil lidem podívanou.

Mikuláš Diviš si zakládal na své věrnosti věci českých stavů, že si ani nepřál hanebného pardonu, když včera na tomto náměstí, o několik kroků dál, kleslo tolik slavných a drahých hlav zdeptaného národa.

Přál si jen – toužil po tom – aby mu bylo dopřáno takového znamení Boží milosti, jakého se včerejšího dne dostalo odsouzeným rytířům a měšťanům: ti spatřili na jižní obloze za zcela jasného bezmračného počasí dvě skvoucí duhy, které zvěstovaly, že Otec věčnosti o nich ví a přijme je k sobě jako své dítky. 

Přejasně vidí Mikuláš před sebou ty výrazné a ctihodné tváře. Kdo oznámí celému světu to neslýchané barbarství, že mezi popravenými bylo dvanáct hlav zcela šedivých, některých i pozdně kmetných! Diviš vzpomíná především s vášnivou vroucností těch, kdo podle vyprávění exekutorů, jež zaslechl, chovali se při výsleších i na popravišti nejstatečněji: Byli to z pánů zvláště Budovec a Harant, z rytířů Prokop Dvořecký a Bohuslav z Michalovic, z měšťanů Jessenius, Valentin Kochan, Jiří Řečický, Jan Kutnauer, Šimon Sušický, Natanael Vodňanský. Jejich herojská mysl posiluje Mikuláše Diviše tím více, čím větší část je jejich měšťanů z vrstvy blízké a sourodé.

Odsouzený slyší dvě slova, která si častěji opakovali páni soudci, prokurátoři, přísedící a denuncianti: Čechům bude nyní uloženo „Perpetuum silentium“.  Oni věří, že Češi jsou umlčeni na věčné časy. Tomu nevěří Mikuláš Diviš ani ve svém nejtěžším utrpení.  Ale je dosti kruté a nad lidskou únosnost, že je Čech tak nepředstavitelně umlčen nyní, po takových ranách. Kolik českých lidí nemůže vyslovit svůj žal a svou trýzeň, své ponížení a své hynutí, svůj protest a svůj vzdor, své povzbuzení věrných duší. Kolik mlčí ožebračených hospodářů, kolik uvězněných povstalců, kolik vyhnaných kazatelů a kantorů, kolik zmrzačených mužů, kolik osiřelých žen, kolik znásilněných děvčat, kolik opuštěných stařen a starců, kolik bloudících, hladovějících a hrůzou omráčených dětí.

Nyní druhým někdo z okolostojících u šibenice oznamuje právě, že šest manželek popravených mužů zemřelo od včerejška žalem. Mikuláš Diviš si představuje, jak by jistě povzbudil trpící ženy, kdy jim mohl včas vyprávět o světelném vidění, které právě prožil, o věčném oslavení staroměstských mučedníků.

„Kat se vrací!“, volá kdosi v zástupu. Hluk a vzrušení. Udýchaný kat Mydlář přibíhá k šibenici. Jeho pacholek, který již několikrát utřel Divišovi krev a pot z tváře, chápe se ihned příležitosti, přiskakuje k Divišovi a dobývá dlouhý hřeb z jazyka.

Nesmírně slabým se cítí Mikuláš Diviš a opět nadlidsky silným. Vzdává dík Bohu, že z jeho milosti vytrval v nejtěžší zkoušce, že přemohl slabost jako Eliáš, že nepodlehl rouhání a zachoval víru jako Job.

Ó zajisté, kdyby on, Mikuláš Diviš, nemluvil svým jazykem proklaným a znovu oživším, musely by kameny v české zemi volat! On s apoštoly cítí: „Neboť my nemůžeme mluviti toho, co jsme viděli a slyšeli.“

Bude mluvit, nedá se umlčet nikým, ničím a nikde a bude také psát – v tom mu teprve nikdo nezabrání. Bude silou rozhněvané pravdy, obžalovávat a usvědčovat trýznitele a vrahy, podvodníky a lháře…Všechny síly, které mu ponechal Pán, věnuje nejusilovnější práci, práci slova živého a psaného, aby aspoň z malé částky mluvil za ty velké mistry řeči a pera, které položili své životy na Staroměstském rynku – za Budovce, i Haranta, Jessenia, Vodňanského i Štefka, i za přátele Mus, jako byl Michalovic a Haunšild. A Mikuláš Diviš věří, že život mu byl zachován i proto, aby jednou pomáhal se ctí pochovat hlavy českých bojovníků, kteří již dnes jsou vystaveny v železných klecích na Mostecké věži – ví o tom z posměšných řečí na Staroměstském náměstí…Oslaví však slovem i činem nejen staroměstské hrdiny, ale všechen trpící český lid, vysloví za něj prosby a žalozpěvy, a povzbudí k stálému, věrnému, neúnavnému boji za svobodu.

Za ty věrné, za ty, kdo opravdu trpí nesvobodou a nespravedlností, za ty, kdo touží po novém království lásky a světla, ..za ty všechny bude Mikuláš Diviš zpívat i komponovat, mluvit, i pronášet svobodné myšlenky, a tak jistě i český národ se nedá s pomocí Boží zlomit nejbarbarštějším umlčováním; také jazyk celého národa nebude trvale přibit.

Jak by mohl oněmět jazyk i duch národa, který od dob Mistra Jana tolikrát obětoval své nejlepší syny a dcery za svobodné hlásání pravdy? A pravda vítězí, jak učil Mistr Jan.“