EXULANT, zapsaný spolek

V sobotu 10. prosince 2005 byla v Praze ve vinohradském sboru ČCE představena nová kniha autorky dr. Edity Štěříkové

PROGRAM:
Pavel Smetana - představení knihy
kytarový recitál - Pavel Čáp
Josef Čáp - čtení z dopisů exulantů
slovo autorky, autogramiáda - Edita Štěříková

Úvodní slovo předsedy občanského sdružení Exulant Pavla Smetany:

V říjnu minulého roku mne pověřila valná hromada OS Exulant, abych požádal sestru PhDr. Editu Štěříkovou o napsání stručných dějin českého a moravského náboženského exilu. Sestra Štěříková měla za sebou náročnou badatelskou práci v německých, českých, polských a dalších archivech, v nichž s mravenčí pílí vyhledávala stopy po dávných exulantech, kteří povětšinou tajně opouštěli své domovy a odcházeli do neznámých míst, která jim slibovala svobodu vyznávat svou křesťanskou víru v duchu české reformace. Její práce přinesla bohaté plody. 2414 tištěných stran v jedné drobnější a čtyřech obsáhlých publikacích, vedle velkého počtu přednášek. Náhle události i jednotlivé lidské životy začaly vystupovat z hlubin zapomnění a nám byla dána výsada sledovat alespoň v obrysech cestu statečných křesťanů a nechat se jejich vírou inspirovat ve vlastním životě víry.

Obsáhlé publikace s širokým vědeckým aparátem umožňují nahlédnout hlouběji do panoptika dávných věků. Jejich nevýhodou však je, že vyžadují mnoho času a soustředění. Žel, i potomci českých písmáků si odvykli číst obsažné knihy. O to méně současná sekulární veřejnost živená převážně zkratkovými televizními a rozhlasovými programy.

Pro mne i pro všechny spolupracovníky bylo nemalým ulehčením, když jsme od sestry Štěříkové obdrželi kladnou odpověď: „Úkol přijímám.“ Neuběhl ani celý rok a dnes máme v rukou sličnou knížku o 140 stranách, kterou autorka nazvala prostě: „Stručně o pobělohorských exulantech." Není to kniha útočná. Nechce vyvolávat nové náboženské spory. Její řeč je kultivovaná a klidná. Je však jednoznačná a pevná ve přesvědčení své autorky.

Šlo o náboženský exil, ani politický ani hospodářský. Lidé, kteří milovali svůj domov a svou vlast, opouštěli tyto veliké hodnoty pro hodnotu nejvyšší: Chtěli si zachovat dobré svědomí před Bohem, chtěli zůstat věrni Kristově pravdě, jak ji dosvědčil M.J. Hus, otcové Jednoty bratrské i svědci světové reformace. Hned v první knížce Z nouze o spasení shrnuje výsledek svého bádání: „Skryté semeno je v českém dějepisectví termín jednoznačného významu. Ale jaký je jeho obsah, Co bylo skryté semeno? Byla to tradice, kterou rodiče tajně předávali svým dětem? Byli to lidé, kteří nevzdali husitskou, utrakvistickou či bratrskou theologii ani když jim šlo o život? Nebo to byla touha po spasení, která vždy v jedinečné podobě a síle vzklíčila v srdcích lidí žijících v násilné tělesné i duchovní porobě. Touha po spasení byla náročnější než touha po svobodě. Nešlo jen o svobodu myšlenek a činů. Šlo o cílevědomý život, který nekončí u hrobu. Šlo o věčný život a lásku k Bohu."

Důsledky prohraného stavovského povstání proti habsburskému císaři byly hrozné: 21. 6. 1621 poprava vůdců povstání. Dekretem z 13. prosince 1621 byli evangeličtí faráři a učitelé vypovězeni, přijímání pod obojí bylo zakázáno a pražská univerzita svěřena řádu jezuitů. V r. 1924 byla zahájena systematická rekatolizace. Téhož roku byli vypovězeni zbývající faráři a učitelé nejen z Čech, ale i z Moravy. Obnovené řízení zemské pro Čechy a o rok později pro Moravu uzákonilo katolictví jako jediné náboženství v říši. A 31. 6. 1627 byla česká nekatolická šlechta vyzvána změnit své vyznání nebo opustit zemi. Ztráta vedoucích osobností a českých šlechtických rodů byla nenapravitelná. Hned po bitvě na Bílé hoře emigrovalo 52 šlechtických rodin a kolem roku 1628 dalších 369 a ještě v r. 1632 se saským vojskem odešlo dalších třicet.

Pokud se týče měšťanů a zvlášť poddaného lidu, nikdo se jejich počtu nedopočítá. Někdy tato ztráta je udávána počtem 36 tis. rodin, to je asi 150 tisíc obyvatel. Zdaleka však nestačí ani jiný, v literatuře uváděný počet 50 tis. rodin, který by mohl odpovídat situaci v r. 1660. Vždyť odchod do exilu trval až do vydání Tolerančního patentu. Byl kontinuální a jeho intenzita závisela na vnitro i zahraničně politické situaci.

Jaká to byla ztráta pro české země, není nikdo schopen popsat. Můžeme se jen domýšlet a srovnávat. Avšak na mnoha místech, kde exulanti založili nové osady, vznikly vesnice a města, která znamenala významné obohacení nové vlasti.

Potomci českých exulantů pro víru už dávno splynuli se svým prostředím, vrátili se po 1. a 2. světové válce do staré vlasti, nebo jsou rozptýleni po celém světě. A tak zůstávají jen jména a sporé archivní dokumenty. Jména lidí, ale zvlášť měst a osad, v nichž se čeští exulanti usazovali: V evangelickém Sasku a Lužici to byly Drážďany, Herrnhut, Gebhardsdorf, Gerlachsheim, Grosshennersdorf, Johanngeorgenstadt, Neugersdorf, Neusalza, Nízký, Pirna, Wespen, Žitava;