EXULANT, zapsaný spolek

"Hranice vzplála, tam na břehu Rýna,…" zazpívali účastnící zájezdu do Kostnice, který pořádalo občanské sdružení Exulant ve dnech 16. – 18. června 2006 k uctění památky mučedníků pro víru, Mistra Jana Husa a Mistra Jeronýma Pražského. Loni na začátku července jsme si připomínali 590 let od upálení Jana Husa, a letos, 30. května uplynul stejný počet let od potupné smrti Mistra Jeronýma.

Tato píseň, zpívaná dříve především v těžkých chvílích národa, dnes již poněkud zapadla. S notami v rukou jsme ji s úctou a pietou zazpívali právě na místě, kde podle pověsti byli oba tito velcí muži upáleni. Na jejich památku byl koncem 19. století na místě hranice, zřízen prostý památník – obrovský valoun, nesoucí z každé strany jedno ze dvou jmen spolu s datem úmrtí. Kámen je umístěn na náměstíčku, v květinovém záhonu pod stromy v ulici Alten Graben, v poklidné čtvrti uprostřed rodinných domků, tedy ne přímo na břehu Rýna, jak se zpívá v písni. Jejich obyvatelé už dnes možná ani nevnímají, že chodí kolem tak památného místa, a kdo ví, zda si mnozí z nich vůbec vzpomenou, oč vlastně šlo na kostnickém koncilu v letech 1414 - 1418, kdo byli ti dva muži a proč vlastně zemřeli. Snad alespoň tuší, že šlo o něco významného, když občas přijede nějaká skupina, zastaví se u pomníku, zavzpomíná a položí k němu květiny, jako jsme to udělali my. Jistě je však mezi místními obyvateli řada těch, kteří vědí a uvědomují si velikost činů obou našich krajanů.

Od památníku se vydáváme na cestu do Husova domu, vzdáleného asi 15 minut chůze. Expozice v Husově domě, který pochází z 12. století a slouží jako muzeum, byla otevřena v r. 1980 a je dílem českých autorů. Přímo v tomto domě Hus po příjezdu do Kostnice nebydlel, jak se dříve tradovalo, ten pravý byl o kus dál, ale jde o velmi podobnou stavbu.

Hned při vstupu do muzea nás potěší, že se neplatí vstupné, a dále, že nás vítá česky mluvící průvodkyně. Podává nám úvodní výklad a v prohlídce pak pokračujeme sami, vybaveni tištěným komentářem ke každé z pěti místností expozice, která nejprve seznamuje návštěvníky se životem Mistra Jana Husa a s jeho působením v Praze. Další místnost je věnována Husovu dílu a jeho osobnosti, následuje podrobná informace o kostnickém koncilu a o pobytu Jana Husa v Kostnici. Nejprve se 3. listopadu 1414 ubytoval u jedné vdovy v ulici sv. Pavla, ale již po třech týdnech byl nečekaně uvězněn. Jeho prvním kostnickým žalářem byl dominikánský klášter (dnešní Insel-Hotel), který v expozici připomínají dveře cely a vězeňské okno, stejně jako kámen, k němuž byl Hus údajně připoután. Později byl převezen mimo město na biskupský hrádek Gottlieben a odtud před zahájením červnových slyšení r. 1415 byl znovu dopraven do Kostnice, tentokrát do františkánského kláštera, dnes již zaniklého.

Celá jedna místnost v Husově domě je zaměřena na kostnický koncil a připomíná i osud Mistra Jeronýma, který přišel nejprve do Kostnice, aby Husovi pomohl, a byl také uvězněn a souzen v široce sledovaném procesu. Ze strachu před hrozícím upálením nejprve odvolal, pak se však před koncilem znovu přihlásil k Husovým a Wyclifovým myšlenkám a byl vydán na krutou smrt.

V expozici je věnován prostor i ohlasům Husovy smrti v Čechách a husitské revoluci.

Na závěr mají návštěvníci možnost seznámit se s Husovým poselstvím a dědictvím. Ukázky knih a reprodukce titulních listů upozorňují na souborné vydání Husových spisů a na monografie o Husovi a o husitském hnutí.

Po prohlídce Husova domu nastává čas pro individuální procházky po městě. Je příjemné toulat se v parném dni uličkami starého města, posedět v četných klidných a malebných zákoutích a svlažit ruce i obličej v historických i moderních kašnách a fontánách, kterých je v Kostnici bezpočet.

Součástí našeho odpoledního bloumání je i návštěva přístavu. Nejprve úchvatný pohled na jezero, jehož druhý břeh leží v nedohlednu. Hned potom návštěvníka zaujme monumentální socha ženy na vysokém podstavci, která ční nad přístavem. Teprve po chvilce si všimne, že se socha otáčí. Žena má do stran zdvižené ruce s dlaněmi obrácenými vzhůru. Na jedné dlani jí sedí groteskní figurka papeže, na druhé drobná postava ďábla. Je to dílo místního sochaře z konce 90. let minulého století a nazývá se Imperia - podle stejnojmenné povídky Honoré de Balzaca, v níž se píše o kostnickém koncilu.

Hladinu jezera brázdí velké množství nejrůznějších plavidel, ve venkovních restauracích kolem promenády sedí spousty lidí, přežívající v horkém dni díky zmrzlině a chladným nápojům. Nechybí rozsvícené velkoplošné obrazovky – na nichž se honí hráči za míčem. Jsme v zemi, kde právě probíhá Mistrovství světa ve fotbale.

Každou hodinu se ozývají snad všechny zvony, které ve městě jsou, a k přístavu se nese úchvatná mohutná zvonkohra. Smáčejíce nohy na kraji jezera, nemůžeme se dočkat, až zaznějí zvony v 18 hodin. To máme zasednout do předních lavic hlavního kostnického chrámu (Münsteru) a začne naše soukromá pobožnost. Už to, že se může něco takového vůbec konat, je pro nás něčím velkým, co ještě poměrně nedávno bylo naprosto nemyslitelným. Protestanti smějí konat své bohoslužby v místě, kde při generálním zasedání koncilu byl Mistr Jan Hus prohlášen za kacíře a na základě tohoto výroku upálen!

V mysli se nám vybavuje známý Brožíkův obraz "Hus před kostnickým koncilem", ale dozvídáme se ještě v muzeu, že Hus jako kacíř nebyl vpuštěn mezi církevní elitu, jak to známe z uměleckého díla. Když si měl vyslechnout rozsudek, musel zůstat stát hned asi metr za vstupními dveřmi uvnitř chrámu. Dnes nám to připomíná malá mosazná destička vsazená do jednoho z dlažebních kamenů.

Po odpolední prohlídce chrámu můžeme přistupovat k bohoslužbě soustředěněji, aniž bychom se rozptylovali zajímavou architekturou a okukováním uměleckých památek.

Pobožnost začíná. Zdraví nás děkan Münsteru, s nímž bylo vše již dříve dohodnuto. Poté se ujímá slova bratr emeritní synodní senior ČCE Pavel Smetana, který je v současné době předsedou občanského sdružení Exulant. Vede krátkou pobožnost, v jejímž středu stojí zamyšlení nad textem z Listu Židům (13,7-8). Zpíváme písně z evangelického zpěvníku a vlasteneckou píseň "Kdo za pravdu hoří." Celé je to pro nás mimořádný zážitek. Abychom si jej později připomněli, pořídili jsme uvnitř kostela skupinovou fotografii a požádali děkana o zápis do naší kroniky.

Po pobožnosti je třeba myslet na návrat do našeho dočasného domova v mládežnické ubytovně ve Friedrichshafenu na druhé straně jezera. odkud jsme ráno do Kostnice přijeli. Na zpáteční cestu se asi polovina z nás chystá vydat lodí, zbytek se vrací naším autobusem.

Nastupujeme na palubu moderní výletní lodi, která ihned vyplouvá z přístavu. Jsme uchváceni šíří vodní plochy, zlatě zbarvenou oblohou nad Kostnicí, ozářenou zapadajícím sluncem, i nečekanou rychlostí plavidla, které nás na vlnách jezera nese dál, kupředu, na břeh, kam dosud okem nedohlédneme, a nenávratně nás vzdaluje od města, s nímž se v duchu loučíme. Přejíždíme jezero ze západu na východ. Přestože jsme vystaveni silnému větru, neodoláme a celou cestu trávíme venku na palubě. Zmocňuje se mne podobný pocit jako v letadle nad mraky nebo při pohledu z kopce do širé krajiny a žasnu nad velikostí božího stvoření. Když loď dopluje do přístavu, jako by nám ta plavba trvající 35 minut ani nestačila. Nemůžeme se nabažit a pokračovali bychom rádi ještě alespoň chvíli.

Nedělní ráno je jako vymalované. Autobus se rozjíždí a my společně vzdáváme díky Pánu Bohu za modrou oblohu i za předchozí déšť, který svlažil rozpálenou zem a osvěžil vzduch. Připomínáme si verš z Hesel jednoty bratrské připadající na tento den . Je zapsán ve 4 Moj 6,26 a zní "Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem," a dále Jan 5,8-9 – Ježíš řekl nemocnému "Vstaň, vezmi své lože a choď. A hned byl ten člověk uzdraven, vzal své lože a chodí", tentokrát pod vedením bratra faráře Polmy, seniora Ochranovského seniorátu, modlíme se a zpíváme.

Směřujeme do Königsfeldu ve Schwarzwaldu, kde jsme již předem ohlášeni. Naše cesta trvá necelé dvě hodiny a přijíždíme pět minut před bohoslužbami, na nichž jsme již netrpělivě očekáváni. Königsfeld je pojem jako třeba Ochranov nebo Zelov. Letos si připomínáme 200 let od jeho založení. Toto místo vzniklo jako kolonie ochranovského bratrského sboru a je známé rozsáhlou misijní prací po celém světě a důrazem na rozvoj vzdělání (zinzendorfské školy). Neděle 18. června je misijní nedělí. V Königsfeldu mají kromě nás ještě návštěvu z Jednoty bratrské v Tanzánii, s níž jsou již léta ve styku. Němci pomohli postavit v Tanzánii církevní bratrskou univerzitu a založit nemocnici. Stále vysílají do Tanzánie své pracovníky na misii.

Usedáme do lavic s místními bratřími a sestrami, ale i s šesticí Tanzánců (dvěma muži a čtyřmi ženami). Následují pozdravy, projev starosty Königsfeldu, proslov Afričanů. Předtištěná liturgie má některé texty písní v němčině, angličtině a ve svahilštině. Projevy z jazyka kiswahili do němčiny překládá jedna sestru, Němka, která léta působila v zemi hostí.

Text kázání (Lk 16,19-31) máme v ruce v českém překladu zásluhou místní farářky, sestry Benginy Carstens, která studovala v Praze, bohoslužby vedl její kolega Christoph Huss.

Hosté z Tanzanie vystupují se svými rytmickými duchovními písněmi.

Za naši skupinu na kazatelnu přichází bratr senior Polma s připomínkou Hesel jednoty bratrské vážících se k dané neděli a s krátkým zamyšlením a předává místnímu sboru dárky, včetně repliky skleněného zelovského kalicha.

Zaživáme na vlastní kůži ten exotický rozměr a přitom blízkost společenství bratří a sester, který na nás dýchne při nahlédnutí do Hesel Jednoty bratrské, kde čteme, ve kterých zemích Jednota působí.

Po závěru bohoslužeb jsme pozvání na společný oběd na zahradě. Takovou pozornost vítáme, protože nás čeká dlouhá cesta do Prahy.

S několika drobnými zastávkami se do Prahy dostáváme "pod ochranou Nejvyššího" (jedna z písní, které jsme v autobuse při návratu domů zpívali) bez problémů a v původně naplánovanou dobu. Snad všichni ti mimopražští stihli své spoje a šťastně se vrátili domů.

Díky za skvělou organizaci a přípravu zájezdu především osvědčenému MUDr. Josefu Čápovi, ale i jeho nejbližším spolupracovníkům, a za duchovní vedení oběma již zmíněným bratrům farářům a těšíme se na další společný výlet. Bude to plánované Lešno za dva roky, nebo se vydáme ještě někam předtím?

Hana Slavíčková

Trasu zájezdu naleznete v přiloženém souboru.