EXULANT, zapsaný spolek

Ve dnech 6. - 10. července 2006 pořádalo občanské sdružení Exulant zájezd na Volyň. Účastníci jeli na Ukrajinu z různých důvodů. Někteří chtěli navštívit místo svého rodiště, někteří chtěli poznat, kde se narodili jejich rodiče či prarodiče. Poslední skupina účastníků chtěla využít příležitost, která se již nemusí opakovat, a to navštívit a poznat zemi, kterou obývali kromě jiných i potomci českých exulantů pro víru.

Jako člen poslední jmenované skupiny jsem o Volyni příliš informací neměl. Proto jsem byl překvapen, když jsem se dozvěděl, že i Ukrajina má svou obdobu Lidic – Český Malín. Vypálení české vesnice připomíná pomník, který nechal vybudoval pan Oldřich Rejchrt.

Na další zastávce na Michalovce jsme měli možnost hovořit s lidmi, kteří žijí na chudé vesnici. Mile mě překvapila pohostinnost obyvatel, kteří obhospodařují skromná políčka. Nemohl jsem se nezeptat, z čeho jsou obyvatelé ukrajinských vesnic živi. Potraviny pro svou spotřebu si vypěstují, ale z čeho zaplatí elektřinu nebo pohonné hmoty do automobilů, mají-li nějaké? Odpověď na sebe nedala dlouho čekat. Další den jsme navštívili městečko Zdolbunov a na něm místní tržiště. Při pohledu na trhovkyni s košíkem okurek nikdo nemusel na tuto otázku odpovídat. Sedí tam tak dlouho, dokud neprodá vše, s čím na trh přišla.

Když jsem porovnal navštívená města Luck a Rovno s vesnicemi Michalovkou a Mirotínem, které jsme také navštívili, viděl jsem rozdíl v životní úrovni obyvatel. Na vesnicích si mohli nechat zdát o asfaltových ulicích, všude bylo spoustu prachu, sem tam projel žebřiňák tažený koňmi, ale jinak tam bylo nádherné ticho. Ve městech jsme obdivovali nádhernou architekturu a byli rádi, že jsme přešli rušnou silnici ve zdraví.

Během zájezdu jsme se účastnili dvojích bohoslužeb (v Rovně a Lucku), které mohly českému člověku připadat poněkud dlouhé. Trvaly kolem tří hodin, nicméně všichni jsme se radovali z vytvořeného společenství.

Všude jsme však měli štěstí na příjemné a milé lidi. Velice rád zmíním rodinu, u níž jsem byl ještě s jedním kolegou ubytován. Byla to pěstounská rodina s dvanácti dětmi, která nás přijala jako staré přátele. Dodnes se mi vrací večer, kdy děvčata zpívala a hrála na tradiční ukrajinský nástroj na banduru a kdy jsme ukončili večer společným zpěvem křesťanských písní.

Přiznávám, že jsem jel do této země se strachem z něčeho neznámého, ale odjížděl jsem naplněn radostí z toho, že víra ve Stvořitele a Spasitele světa bourá hranice jazykové i vzdálenostní.

David Šmída

Občanské sdružení Exulant pořádalo v létě roku 2006 dva zájezdy: v červnu do Kostnice a dalších míst a ve dnech 6. až 10. července na západní Ukrajinu. Západní Ukrajina - Volyň je místem, kde koncem 19. a v první polovině 20. století žila nezanedbatelná česká menšina. Byly to vlastně dvě větve Čechů, které se zde setkaly, když se tu otevřela možnost získat poměrně levně půdu a uživit své početné potomstvo. Jedna větev přišla přímo z Čech a postupně se z katolíků stali pravoslavní. Tu druhou tvořili potomci českých pobělohorských exulantů, kterým se Zelov a jeho okolí v Polsku již staly těsnými.

Řada lidí se za tento zájezd s poměrně nesourodým obsazením dlouho předem modlila. Mnozí si kladli otázky: Jaká bude cesta? Zvládneme to ještě ve svém věku a při svém zdravotním stavu? A co na místě? Jak to budeme vnímat? Díky Pánu Bohu, vše dopadlo dobře, nejen bez zdravotních potíží. Vraceli jsme se duchovně povzbuzeni s vědomím, že Pán Bůh své dílo konat nepřestal.

Výchozím místem zájezdu byl Žatec. Je to jedno z reemigračních středisek volyňských Čechů po 2. světové válce. Cestou směrem na východ se počet účastníků doplňoval. Poslední nastoupili v Opavě. Nikdo nechyběl, nikdo se neopozdil. A tak 44 účastníků ve věku od 17 do 77 let, od Aše až po Ostravsko, z různých církví i bez církevní příslušnosti, v pozdních odpoledních hodinách 6. července 2006 překonalo česko-polskou státní hranici v Českém Těšíně a vydalo se směrem na východ. K nim je potřeba připočítat i dva zkušené a velmi přátelské řidiče firmy Busmat, kteří s námi absolvovali náš program a bezpečně nás všechny dovezli zase zpět. Naše cesta končila v Žatci - krátce před půlnocí v pondělí 10. července. Někteří ovšem ještě pokračovali domů se svými blízkými auty, jiní již z Prahy vlakem do Chebu, Aše a na další místa.

Poblíž Dubna nás očekávala sestra Ljuba se svým manželem z baptistického sboru „Nový život“ v Lucku. Dovedli nás na místo kdysi výstavného, krásného, bohatého Českého Malína. Založen byl v roce 1870 českými přistěhovalci z Lounska, Rakovnicka a Žatecka. Zažil - podobně jako ostatní místa na Volyni, několikeré střídání vlád. Silně utrpěl za 1. světové války. Obyvatelé byli vyhnáni rakousko - uherskými vojsky na dva a půl roku. Pak se vrátili a zpustošený Malín byl znovu obnoven. A pak přišel tragický 13. červenec 1943. Z 444 obyvatel české a 26 polské nebo jiné národnosti bylo za živa upáleno, případně jinak zavražděno 374 Čechů, z toho 105 dětí do 14 let a 26 občanů polské národnosti. Zachránili se jen ti, kteří byli mimo obec nebo je němečtí fašisté použili k přesunu kořisti - hnaní dobytka a převozu uloupeného majetku. Těm se pak za veliké bouřky podařilo většinou uprchnout a zachránit se v lese. V sousedním Ukrajinském Malíně bylo tentýž den zavražděno 132 obyvatel.

Další zastávkou byla Michalovka poblíž Rovna, jen několik kilometrů od silnice Luck - Rovno (dnes Rivne). Můžeme říci, že to je kolébka českých baptistů i českých reformovaných evangelíků na Volyni. Byla založena v roce 1878 zejména přistěhovalci z exulantského Zelova a okolí v Polsku. Několik se jich přistěhovalo na Volyň již o něco dříve na jiná místa, ale brzy využili výhodnější podmínky pronájmu pozemků na panství knížete Karola Radzwila na Michalovce. Prvními přistěhovalci byli evangelíci, ale poměrně brzy přibyli i baptisté. V roce 1885 to již byla asi patnáctičlenná skupina baptistů, která konala bohoslužebná shromáždění a rychle se rozrůstala. Oba sbory měly rozvinutou duchovní práci i sborové složky - pěvecké sbory, nedělní školu, hudbu. Evangelíci postavili kostel, na kterém je pamětní deska. Kostel však po reemigraci Čechů v roce 1947 přestal sloužit církevním účelům. Baptisté postavili modlitebnu, která již nestojí. Nestojí ani většina českých dřevěných chaloupek. Také bývalý hřbitov je dnes součástí lesa a lze tam nalézt jen zbytky náhrobků a několik kovových ohrádek. Podařilo se nám rozluštit jen tři jména a několik neúplných dat. Je to Jaroslav Provazník, Anna Petráková a Leon Klinger.

Po dlouhé cestě se většina účastníků s chutí napila vody ze studně nad bývalým evangelickým kostelem a umyla. Při tom se již místní obyvatelé začali vyptávat na své známé, kteří na Michalovce někdy bydleli nebo tam přijeli s různými zájezdy. Jedna žena dokonce s námi jela kus cesty, aby nám v autobuse zazpívala některé národní ukrajinské písně. Pak se musela několik kilometrů vracet (zřejmě pěšky) zpět.

Před 18. hodinou jsme dorazili k modlitebně či kostelu dnes prvního baptistického sboru v Rivnem-Basovom Kutu, kde jsme se setkali s kazatelem sboru Volodymirem Bachurem a dalšími našimi hostiteli. Ubytováním v rodinách členů sboru skončil druhý den naší cesty a první den pobytu na Ukrajině. Ráno nás již čekal další program - návštěva Zdolbunova, Mirotína, Českého Háje a kratší prohlídka oblastního třistatisícového města Rivne.

Počátky baptistické práce ve Zdolbunově spadají před 1. světovou válku. Samostatný sbor však zde vznikl teprve v době působení bratra kazatele Viléma Volanského, rodáka z Požděnic u Zelova. Oficiální shromáždění začala v Zdolbunově v roce 1926. Již koncem roku 1928 byla otevřena nově postavená modlitebna s kapacitou asi pro 150 lidí a bytem pro kazatele. Při stěhování Čechů do vlasti v roce 1947 byla předána ukrajinským baptistům, avšak sovětské orgány ji brzy zabavily a využívaly ji jako soudní budovu, v které soudili i věřící kvůli šíření evangelia. V současné době je majetkem ukrajinských baptistů, kterým byla vrácena v době Gorbačovovy vlády. Ti si však před několika lety koupili sousední pozemek a na něm postavili novou, větší moderní modlitebnu s potřebným zázemím, protože původní jim již nestačila. Měli jsme možnost si ji prohlédnout a pohovořit si i s bývalým kazatelem Alexandrem Nazarukem, který nyní jako důchodce slouží v nově založeném sboru v nedalekém Novomylsku. Ve Zdolbunově jsou dnes ještě další baptistické sbory a několik dalších je i v okolních vesnicích (Zdolbici, Kvasilově i jinde).

Další naší zastávkou byl Mirotín. Ten byl založen v roce 1902 na pozemcích, které zakoupilo asi 40 českých rodin z Michalovky, Jadvipola, Kupičova a dalších míst v blízkosti ukrajinské vesnice Hlupanin. Nová česká obec byla pojmenována Mirotín. Brzy se zde osamostatnil český baptistický sbor - v pořadí druhý na Volyni - po Michalovce. Asi po deseti letech byla v sousedství Mirotína založena další česká osada - Český Háj. V roce 1912 byla v Mirotíně otevřena nová baptistická modlitebna, postavená svépomocí. Sbor si na ni sám vyráběl i cihly. Do modlitebny se vešlo několik set lidí. Častokrát byla plná. Zejména slavnostních shromáždění o církevních svátcích se zúčastňovali i další Češi z Mirotína, Českého Háje a okolí. Mirotín se stal hlavním centrem volyňských českých baptistů. Souběžně vznikaly i další sbory a stanice. Některé byly převážně české, jiné národnostně smíšené. Pána Boha společně oslavovali Češi, Poláci, Ukrajinci, Rusové i Němci. Po vystěhování se Čechů do Československa převzal mirotínskou modlitebnu (kostel) sovětský stát a přestavěl ji na kulturní středisko. Tomuto účelu slouží dodnes. Vedle kostela je stále původní škola, dobře udržovaná, která slouží k základnímu vzdělání ukrajinských dětí. Jako škola slouží i další stavení z druhé strany kostela - původní chalupa Valáškových a po jejich vystěhování se do Československa v roce 1925 pak Pospíšilových. Funkční je i studna - stále ještě s rumpálem a kvalitní pitnou vodou.

Nedělní den byl pro všechny příležitostí k účasti na bohoslužbách, dopoledne v Rivnem - Basovom Kutu a v podvečer v Lucku. V Rivnem bylo ve shromáždění kolem 700 lidí všech generací, v Lucku ještě více. Křesťané na Ukrajině se radují z mimořádné náboženské svobody, která je největší v historii. Počet baptistů a dalších evangelikálních křesťanů značně roste. V posledních dvaceti letech se přibližně zdvojnásobil. Na Volyni je růst ještě větší. Úměrně tomu vznikají také nové sbory, nejen ve městech, ale i na vesnicích. V samotném Rivnem je nyní údajně 8 sborů. Z toho jeden je tvořen zejména bývalými narkomany, kteří uvěřili v Ježíše Krista jako svého Spasitele a přijali ho za Pána svého života. Byli vysvobozeni ze svého otročení alkoholu a drogám. Průběh bohoslužeb je poněkud jiný, bohatší než v ČR; úměrně tomu i delší. Ve sboru v Rivnem, kde jsme byli, mají 4 velké pěvecké sbory, z nichž jeden vždy slouží několika písněmi. Kromě základního kázání kazatele má kratší biblické slovo také několik bratří, včetně hostů z jiných sborů i zemí, přednášejí se básně, zaznívají svědectví a zkušenosti s Pánem. Své místo mají také pozdravy hostů, informace o nemocných, prosby o modlitby a podobně.

Po společném obědě v suterénu modlitebny jsme se s našimi hostiteli v Rivnem museli rozloučit. Tím však náš program nekončil. Jako překvapení jsme směli shlédnout misijní křesťanskou tiskárnu "Křesťanský život" v Lucku. Má dvacet zaměstnanců. Vydává křesťanskou literaturu pro potřebu věřících i pro misijní práci, až ve statisícových nákladech.

V Lucku jsme měli příležitost se zúčastnit slavnostního shromáždění od 17 hodin. Konalo se v bývalém luteránském kostele (stále se mu zkráceně říká kircha), který byl po druhé světové válce v době sovětské vlády skladištěm, ale před několika lety mohl být upraven na baptistickou modlitebnu asi tisícičlenného baptistického sboru "Dům evangelia". Ten je nyní sice nejstarším (založen v roce 1921), ale jen jedním z šesti baptistických sborů v tomto městě. Slavnostní shromáždění, kterého jsme se směli zúčastnit, bylo zejména k 30. výročí práce dirigentky Lydie V. Hlinské ve sboru (současně byla připomenuta její další "kulatá" životní jubilea). Tato žena, odborně vzdělaná, vychovala za dobu svého působení v odborných kurzech asi 160 nových dirigentů baptistických pěveckých sborů na Ukrajině. Písně různých pěveckých sborů a skupin, krátká kázání, poezie, děkovné pozdravy a blahopřání sestře Lydii a hlavně oslava Pána Boha - to byla nápň tohoto nezapomenutelného shromáždění. Společný zpěv, smíšený pěvecký sbor, mužský sbor, děti, mládež, sóla a skupinky, bez doprovodu, se symfonickým orchestrem, dechovkou, klavírem, kytarami a dalšími hudebními nástroji, to vše znělo k Boží slávě. I účastníci zájezdu z mimocírkevního prostředí byli tímto shromážděním nadšeni.

Po krátké prohlídce blízkého historického okolí nás čekalo ještě jedno milé překvapení. Bylo to závěrečné občerstvení v budově nové, velké a moderní modlitebny baptistického sboru "Nový život" na ulici Koňakina 15a. Tato rozsáhlá modlitebna je dominantou této části Lucka a architektonicky i účelově je velmi zdařilá. Velmi citlivě propojuje prvky tradičních ukrajinských církevních staveb a moderní architektury. Hlavní, kruhový sál má 600 míst k sezení, menší sál má 250 míst. Je zde potřebné zázemí pro různé akce. Pro nedělní školu je zde asi dvacet tříd. Do nedělní školy dochází pravidelně asi 170 dětí, z toho řada je z rodin nevěřících rodičů.

Tři dny na Ukrajině a dva cestovní dny rychle uběhly. Nelze však na ně rychle zapomenout.

Dobroslav Stehlík